UKÁZKA

10. 1.

Štrádovaly jsme si to s Natálií na nedělní bruslení a ona mi rozšafně vyprávěla o svém posledním rendez-vous s klukem, co jí byl dohozen. Dohazování by mělo být státem zakázané! Ale tohle bylo rande, na které určitě nezapomene. Přestěhovala se do nového bytu a její sousedka jí ihned mile přivítala bábovkou a fotkou svého nezadaného vnuka. Údajně mu z očí lítali čertíci, takže Naty dala budoucí pratchyni telefon a mladý pán ji pozval na večeři do luxusní restaurace.

"Osobně vypadal ještě líp než na fotce. Těšila jsem se, co z toho bude. Objednali jsme si jídlo a víno a on pořád vyzvídal, co dělám, co mě baví, co chci od života. Bylo super, že mě někdo takhle poslouchal."

"To je jasný, normálně totiž nemáš šanci se dostat ke slovu, co?" rýpla jsem si.

"Přesně! No, přinesli jídlo. Já byla po tréninku hladová, tak jsem se na to vrhla jak zájezd hladových Čechů na all inclusive. A on se začal modlit."

"Ne! Cože?"

"Jo. Modlit. Takže jsem odhodila příbory a čekala na něj. No a pak jsme se vrátili k tématu. Jenže já jsem nebyla schopná, protože mi to pořád vrtalo hlavou."

"To je jasné! Hele, a co on vlastně dělá? Není to kněz?" smála jsem se jí.

"Je to pastor."

"Těsně no. A to šel s tebou na rande? Divím se, že neshořel, už když jsi mu podala ruku."

"Ty jsi blbá. No, takže ti musí být jasné, že jsem to chtěla rychle ukončit. Co já bych dělala s takovým chlapem?"

"Konečně by se ti splnil sen a měla bys chlapa, co nechce sex před svatbou. Nebo jak to vlastně mají."

"Nevím a nezajímá mě to. Prostě sbohem..."

"Trefné. A jak jsi to ukončila? Pastore, musím jít, už je hodin jak na kostele... Anebo - ráno vstávám v nekřesťanskou hodinu a musím jít spát..."

"Spíš jsem se mu ukázala ve stylu kam čert nemůže, tam nasadí ženskou, a tak pochopil."

"Škoda, já bych tě chtěla vidět jako světici," smíchy jsem si ani nemohla zavázat brusle.

Jen co jsem najela na led, švihla jsem s sebou na to rameno.

"Kde máš toho svýho šamstra? Já vidím všechny svatý," stavěla jsem se na nohy a snažila se zatlačit slzy bolesti.

Skončila jsem na střídačce s horkou čokoládou, jako za dob našeho dětství. Vidina dalšího otřesu mozku nebo opět fixovaného ramene mě zahnala zpět do reality, že nejsem sportovní typ.